Na konci 70. let  jsem díky své přítelkyni Lilianě zjistil, že Moldávie v Sovětském Svazu je jenom druhou ukradenou polovinou rumunské Moldávie, kde se ona narodila. Začali jsme tam pravidelně jezdit, do druhé půlky rozdělené rodiny, k tatínkovi a k devadesátileté babičce.

Měl jsem pocit, že se život na moldavském venkově zastavil někdy v 19. století. Moderní dobu, vlastně Ceausescovu diktaturu, připomínala snad jen obří továrna na výrobu tanků nedaleko hlavního města Iasi a paneláky, které postavili pro její dělníky. Ve vesničce Satu nou, kde žil strýc, pravoslavný pop Nikolaj, byly domy z vepřovic, místo podlahy většinou udusaná hlína a všude prašné cesty. Byla tam bída se vším, co k ní patří.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. Století nebylo v obchodech, kromě chleba, téměř nic. Vše nezbytné si museli lidé vyrobit, vypěstovat, vyšmelit nebo ukrást. Viděl jsem na balkonech paneláků pěstovat prasata, husy nebo slepice. Doma si lidé vyráběli víno, pálili vodku.

Ale ať jsem navštívil monastýr plný popů nebo chudé rodiny někde na venkově, setkal jsem se vždy s velkou pohostinností, otevřeností a přátelstvím.