Moje fotografování 1.májů a Vítězných únorů, kdy lidé byli dobrovolně či nedobrovolně nahnáni do mamutích průvodů, začalo hned po okupaci Československa v roce 1968. Byla to doba velké deziluze, doba začínající normalizace a utahování komunistické smyčky a trvaly dlouhých dvacet let. Tyto absurdní rituály komunistické moci byly jediné manifestace či demonstrace oficiálně povolené a také dokonale zrežírované.
Chodil jsem téměř každý rok toto tragikomické divadlo pozorovat, ale rok od roku jsem musel být opatrnější. Ten neustálý pocit, „mít fízla za zadkem“ byl stále silnější, jelikož jsem fotografoval velmi neoficiálně, stejně jako někteří mí přátelé, Dana Kyndrová, Vladimír Birgus, nebo později třeba Karel Cudlín. Sbírali jsme tam materiály takříkajíc „do šuplíčku“, na lepší časy – a možná i pro svoji vnitřní očistu.