17. listopadu 1989 jsem stál se svou přítelkyní Markétou na Národní třídě a v rukou svíral stařičkou Leicu, ve které se mi zasekl film. Toho dne mi štěstí nepřálo. Ale ten den, kdy se začal hroutit komunistický režim a kdy jsme už ani nedoufali, že někdy přijde, přinesl naději. Fotografoval jsem každý z těch následujících dní jako politý živou vodou. A najednou to bylo tady.
24. listopadu se komunisti vzdali a já stál v Laterně magice plné novinářů a fotografoval Havla s Dubčekem v momentě, kdy jim tu krásnou novinu oznámil Jiří Černý. Potom přišel na Letnou snad milion lidí a ním konečně po čtyřiceti létech svoboda. Obr na hliněných nohách se zhroutil.