S jistou nadsázkou se dá říci, že Náhorní Karabach je země nikoho. De jure patří Azerbajdžánu, ale de facto je to část Arménie. Mají svoji vládu i prezidenta a žijí tu vlastně jenom Arméni. To vše se stalo po válce mezi Karabašany podporovanými Arménií a Azerbajdžánci na začátku 90. let minulého století. Od té doby tuto nádhernou zemi jako stát nikdo na světě neuznal. Do Karabachu jsem se vydal opět s Garikem Avanesianem, který tu má kořeny, ač sám Armén, narodil se v Baku, tedy v Azerbajdžánu. Odtud několikrát s rodinou prchal, až po všelikých cestách zakotvil v Praze, kde žije od 90.let. "Na východ od ráje" jsem s ním jel v krátkém čase po čtvrté a cesta to byla nádherná a snad i fotograficky úspěšná. Když jsme se přesouvali z Jerevanu do hlavního města Karabachu Stěpanakertu přes nádherné arménské hory, bylo sluníčko a my mohli fotit krajinu.Ve Stěpanakertu začalo poprchávat v momentu, kdy jsme fotili lidi a drsné počasí mám rád. Další dny byla mlha, kdy bylo vidět tak na deset metrů a v druhém největším městě Šuši začalo sněžit. Celý týden bylo fotogenično a když jsme přejížděli hory na zpáteční cestě, vysvitlo mezi mraky slunce a my mohli spatřit lehce zasněžené vrcholky překrásných karabašských hor. Navštívili jsme opět několik starobylých klášterů, mnoho úžasně pohostinných Karabašanů a také nejvyššího duchovního Karabachu Archishopa Martyrosiana.